|
 Brněnská rodačka, malířka
PhDr. Danuše Vítková (11. 4. 1952) se ve svých
obrazech zajímá někdy o to, co vidí a zná, jindy o to,
co cítí. Její malířské a kreslířské dílo bylo
už v začátcích podmíněno předchozím vysokoškolským vzděláním
a rodiným zázemím. Mládí prožívala s otcem Bohuslavem
Klímou - významným archeologem, který ji vodil po krajinách
moravského Podpálaví, kdy sám maloval a mladá dívka se nechávala po
jeho vzoru vést a ovládat smyslovými dojmy, toužila po zrakových
zážitcích, jež po svém usměrňovala a poetizovala. Jako by zde
platila slova Františka Halase z jeho básnické prózy
O jedné závisti: "...v dětství lze ještě zahlédnout
údivnost prvních tvůrčích gest. Tak si věci uchovaly zářivost neporušené
novoty a teplo dlaně, která je hnětla a probouzela." Přes
počáteční perokresby se dostala k akvarelu, technice vyžadující
rukopisnou pohotovost a jasnou výtvarnou představu, aby oslavovala
vody, květenu, vinohrady i krajinu pod Pavlovskými vrchy, kam
pravidelně z Brna dojíždí do svého tuskula - sídliště lovců
a mamutů a Věstonické venuše - vinařské obce
Dolní Věstonice. Pavlovské kopce a jejich vody, to jsou
obrazy (Z) VĚSTONINY malířky Vítkové. Chce být citlivou deskou.
Ví, že cílem umění není pouhé potěšení, ale cosi jako druh štěstí.
Její akvarely, to je poezie, kterou lze vnímat očima. Vyjadřuje
se v termínech světla, pod jehož průsvitným obalem tušíme tvary
naznačené jemnými modulacemi, jindy skutečnost zachycenou linií, kdy
okamžik pohledu nabývá téměř metaforické hodnoty.
|
